Jak jsme propadli honičům…

Před nějakým tím časem jsme se rozhodli, ze bychom naši domácnost rádi oživili a pořídili si domácího mazlíčka, nejlépe psa.

Díky velkým zkušenostem s chovem zvířat v bytě (páníček měl kdysi 2 želvy a morče, panička sice psa, celoročně ovšem na zahradě) jsme neváhali ani chvilku, protože jsme přesně věděli, co to obnáší. Koneckonců pes měl mít vyhrazenou celou 1 velkou místnost pro své pohodlí (my jí říkáme "obývák"), takže s místem by neměl být problém. Navíc k našemu bytu náleží i slušně veliká zahrádka.

Zbývalo už tedy vybrat jen plemeno, které bude nejlépe vyhovovat našim představám. Nastavili jsme si tedy seriozní kriteria, abychom vybrali toho nejvhodnějšího miláčka. Ač finále bylo velmi těsné, o uši zvítězil bernský honič před několika dalšími plemeny. Jak by také ne, když délka uší byla 80% váhou v hodnocení a zbylých 20% tvořila míra kropenatosti. Po současné zkušenosti bychom ještě přidali tato kriteria - rychlost v běhu za zvěří, hlasitost při hlášení stopy a nejkratší doba pro vyžebrání pětikoruny na jídlo od neznámých kolemjdoucích.

A tak jsme jednoho červnového dne roku 2007 vybrali příznačné jméno Cookie a začali hledat flekáče. Toho jsme nakonec našli v malé vesničce v podkrkonoší. Už od počátku se projevila její přítulná a oddaná povaha - jako jediná z vrhu si nás po dobu první návštěvy vůbec nevšímala a raději se mordovala s bráchama. Po prázdninách se tak Cookinka stěhovala na jih Prahy a tam žije šťastně dodnes.
V jarním rozpuku l.p. 2009 jsme se rozhodli, ze Cookie má ve své místnosti až příliš mnoho místa a že my se můžeme ještě více uskrovnit. Dle stejně přísných kritérií jako u Cookie jsme nakonec vybrali jak jinak než honiče, tentokrát ovšem francouzského. Zvolili jsme opět příznačné jméno a záhy se k nám přistěhovala nadějná porcelání slečna Muffin a hned je doma veseleji. Z holek se staly po dlooooouhém oťukávání nerozluční parťáci a všelijaké nápady se teď rodí ve 2 hlavičkách